O kresbě 4. část

Bister – dnes je již jen pojem. Dříve to byl kreslířský materiál, zhotovený z černého pigmentu a křídy., Černý pigment se získával ze sazí z pecí, v nichž se pálilo bukové dřevo.

Tužka – nejrozšířenější současný kreslířský prostředek, který má každý výtvarník kdykoliv po ruce. Grafit se objevuje poprvé začátkem17. století, ale jeho první použití se omezilo na přípravu kopírovacího papíru. Patent na tužku, na takovou, jakou známe dnes, byl udělen v r. 1795 Francouzi Nicolasi Jacquesoci Conté.
Tužka se vyrábí z grafitu, který se rozemele, vypaluje, mísí s příměsemi a lisuje do tuh ve čtyřech tvrdostech a vkládá do dřeva. Do patentních versatilek se vkládá jenom roubík tuhy. Zkratka na značení tuhy je H – hard, tvrdý a B – black, černý. Pro umělecké účely mají být tužky zhotoveny ze stejnozrnitého grafitu a poměrně měkké. Stopa linie tužkové kresby není sytě černá, ale daleko měkčí, šedší. Některým výtvarníkům stačí pro vyjádření jeden druh tužky, jiný používá tužek všech tvrdostí na jedné kresbě. Někdo si vybere ke kresbě mikro tužku s tuhou o síle 0,5 mm, jiný dává přednost tuze v síle tužky / Progresso /.

Roztíratelné a rozmývatelné tužky – ve formě pastelek se vyrábějí barevné tužky, které lze vodou rozmývat, až vznikne skoro akvarelový charakter díla.

Inkousty a tuše

V minulosti se kreslilo tím, čím se psalo. Nejdříve to byl duběnkový inkoust / v Evropě /, který se vyráběl z duběnek. Ty se spařovaly dešťovou vodou za přítomnosti měďnaté soli, nebo zelené skalice. Tento inkoust časem zhnědl a dostal charakteristický tón. U národů kolem Středozemního moře se používala barva, kterou produkuje sépie. Teprve od půle 19. století se užívá dnešní inkoust, původně vyráběný z alizarinu. Jméno má inkoust od řeckého pojmenování – Enkauston. V grafice se užívají speciální inkousty.

Ale současně se uplatňovaly v kresbě tuše, připravované zprvu ze sazí svíček, které se pojily arabskou, nebo třešňovou gumou. Tuš měla proti inkoustu tu vlastnost, kterou si dodnes podržela, že je po zaschnutí nerozpustná a nesmytelná. Rozdíl je i v tom, že tuš není roztok barevný, ale jemné rozptýlení barvy do dispergované formy ve vodě, patřičně pojené a upravené, např. šelakovým mýdlem.

Čínská tuš

Má nesmírně dlouhou tradici, bezmála pět set let. Dodává se v tuhém stavu ve tvarech plochých hranolků, zdobených čínskými reliéfními motivy. Nejstarší výroba obestřená tajnostmi, se vyznačovala použitím nejjemnějších sazí ze semen různých rostlin a tyto byly pojeny vyzinou, přidával se kafr do pojidla a rovněž různé rostlinné výtažky.

Dnes je i v Číně výroba zprůmyslněna a základní surovinou jsou plynové saze. Pojidlem je směs arabské gumy, kafru a opět výtažků z rostlin – stále ještě utajované. Pokusy evropských výrobců o produkování stejně kvalitní tuše nebyly úspěšné a tak se soustředili na výrobu tekuté tuše. Čínská tuš se tře v porcelánových kelímcích se šikmým dnem, ale když není po ruce tento speciální kelímek, tře se v obyčejném. Třením se dosahuje žádaná sytost barvy tuše, vhodná koncentrace pro štětec nebo pero. Pro lavírovanou techniku je to nenahraditelný materiál.

V Číně je na 30 druhů tuše. Nejlepším se říká Perleťová tuš. Tento název pochází od propagačního zvyku, kdy výrobci vkládali do hranolku tuše pravou perlu, jako dar písaři, aby příště zase tuto tuš koupil. Práce s třenou tuší má velký význam jako příprava pro monochromní podmalby. V grafice je lavírovaná litografie technicky podobná lavírované kresbě.

Lavírování – termín je odvozen z francouzského slovesa laver, tj. Mytí. Místo šrafůry se zavádí při lavírování do kresby plošné štětcové pojednání tónů. Lavírování se spojuje někdy se šrafůrou, nebo se kombinuje více barvami. Kouzelné lavírované kresby vytvářel Rembrandt. I u nás má technika svou tradici / J. Slavíček /.

Podložky pod kresbu
Hlavní podložka je papír nejrůznějších druhů. Ale kreslí se i na plátno, zeď… Termín papír má svůj původ v názvu papyrusu, bahenní rostliny, která roste v Egyptě, Malé Asii a v Africe a jehož lýko uměli Egypťané připravovat ke kreslení. Proužky lýka dávali křížem přes sebe, kropili je, sušili na slunci a při tom procesu se cukerný roztok z lýka vyloučil a slepil proužky v drsnou, větší podložku, na kterou se psalo a kreslilo.

Číňané papír znali již v době před naším letopočtem a vyráběli ho z odpadu hedvábí. Teprve později užívali k výrobě papíru rostlinná vlákna. Rovněž Arabům nebyla výroba papíru neznámá a to již asi ve stejné době.
V Čechách byla výroba papíru zavedena Karlem IV., který povolal do Prahy italské papírníky. Papír označovali vodoznačkou / zvanou také filigram /.

Papír pro kreslení použit jako jeden z prvních Mantegna – samozřejmě, že se nepočítá s užitím u Číňanů, protože jejich zkušenosti se do Evropy nedostaly. První papír byl velmi vzácný. Dnes se na všech Akademiích světa kreslí na papír, hlavně na balící, který výborně slouží studentům. Nejkvalitnější papír dodnes je japonský papír / tzv. japan /. Užíval ho již Rembrandt. Je to papír velmi málo klížený, proto velmi savý. Je velmi pevný. Vyrábí se z dlouhých a pevných vláken rostlin, klížení se provádí přírodními slizy a gumami. Japonských papírů existuje celá řada, mají svá označení. Kresba se na japonském papíru nedá korigovat, když je provedena tekutým prostředkem.

Pigmenty

Barvou se všeobecně rozumí vše, co barví ať už jako prášek, nebo směs s jakýmkoliv pojidlem. Pigment je prášková barva, která je nerozpustná v pojidlech /vodových nebo olejových /. Barviva jsou zcela rozpustná ve vodě, lihu, olejích aj. Jsou rostlinného původu / sépie/. Dále patří mezi barviva barvící látky anilinové, dehtové, atd. / z barviv se vyrábí prášková barva tak, že se jimi obarví neutrální nerostný nositel bílého tónu, jako například křída, baryt, kaolin, hydrát hlinitý/. Někdy nesvědomitý výrobce připravuje i přírodní pigmenty dehtovými barvivy. Toto „zkrášleni“ je snad vhodné pro lékařský průmysl, nikoliv však pro umělecké barvy. Při podezření, že je pigment přibarven, stačí provést alespoň primární zkoušku – rozpustit pigment ve vodě nebo v denaturovaném lihu. Zabarví-li se voda nebo líh, svědčí to o příměsi.

Pigmenty lze posuzovat a třídit podle několika hledisek / dle chemického složení, dle užitelnosti v různých technikách nebo podle uvádění do praxe, atd. /. My se seznámíme s pigmenty podle malířského, tj. Barevného rozdělení.

Mezi bílé pigmenty patří

• Běloba kremžská – neboli olovnatá běloba je těžký bílý prášek, teplého tónu, je jedovatý, dráždí dýchací cesty. Dobře se mísí a spojuje s olejem, kterého nepotřebuje mnoho. Má dokonalou krycí schopnost. Je poměrně sikativní. Na světle je barva stálá. Černá vlivem sírových zplodin. Po staletí představuje základní bílý pigment pro olejomalbu.
• Zinková běloba – jde o bílý jemný prášek kysličníku zinečnatého. Je jedovatý, stálý, vydatně krycí s mírnou schopností dezinfekční. S olejem zasychá pomaleji, proto se často míchá s kremžskou bělobou. Zinková běloba je vhodná pro všechny malířské techniky i pro přípravu podkladů. Hodí se pro malbu alla prima. Vyrábí se od třicátých let minulého století. Její bělost je dosti tvrdá a studená, proto se rovněž míchá s kremžskou bělobou.