Historie

Akvarelová malba má původ v umění starého Egypta, kde význačné osobnosti byly malovány na svitky papyru. v Japonsku a Číně se akvarelem malovalo na hedvábí, zdobily se různě dekorativní předměty. Prvním velkým akvarelistou byl Albrecht Dürer, jenž během svého dlouhého, umělecky plodného života (1471–1528) napsal tři knihy, zhotovil přes tisíc kreseb, téměř 300 rytin a namaloval 188 obrazů, z toho 86 akvarelů. Samotný rozmach techniky akvarelu přichází s tzv. Anglickou školu druhé poloviny 18. a počátku 19. století. Malíři v tomto období pozvedli akvarel na samostatné umění, ukázali sílu a jemnost tohoto media spolu s neobyčejnou bezprostředností.

Technika

Akvarelové barvy se skládají z rostlinných, nerostných nebo živočišných pigmentů, spojených vodou, arabskou gumou, glycerínem, medem a konzervačními přísadami. Glycerín a med zabraňují popraskání nátěru během jeho vysychání.

Na malbu jsou vhodné měkké, přírodní štětce, které se vyrábějí z chlupů sobolů, volů, nebo třeba veverek. Oblíbené jsou též štětce ze syntetického vlákna, avšak neudrží tolik barvy jako štětce z přírodního vlasu.

Jako podklad je nejvhodnějši akvarelový papír, který se liší gramáží, povrchovou úpravou a absorbcí.